Potravinová soběstačnost ve vztahu k hospodářství a politice státu


Pokud provedeme zevrubnou analýzu agrární politiky za posledních 10 let tak zjistíme, že z našeho zemědělství odešlo více než 80000 lidí, kteří svou činností přispívali 30 miliardami Kč ročně do státního rozpočtu. Nebudu rozebírat, jestli ti lidé našli nové uplatnění a jakým způsobem se vypořádali se ztrátou zaměstnání.

 Podstatné je, že došlo ke zrušení desítek tisíc obtížně nahraditelných pracovních míst a že naše zemědělství není schopno pokrýt náš trh základními potravinami, které dnes ze 48 % dovážíme. Kromě již zmíněných miliard, které ve státním rozpočtu chybí, jsme nuceni vynakládat bez efektu další milionové částky na údržbu neobdělávané půdy. Za státní dotace dnes účelově sekáme tisíce hektarů polí a luk jen proto, aby nezarostly bodláčím a plevelem. 

Zemědělská činnost má pro svou nezastupitelnost v jakékoliv etapě společenského vývoje prioritu nejvyšší důležitosti. Je proto logické, že zemědělství bude také vždy i v našich podmínkách jedním ze základních pilířů ekonomické stability. Potvrzují to i historické zkušenosti, které nás několikrát poučily o nutném zachování rovnováhy mezi zemědělskou produkcí, průmyslem a řekněme ostatní spotřebou. Pokud toto nerespektujeme, je to vždy hospodářský a politický problém. Stačí se ohlédnout do nedávné minulosti a připomenout si velkou krizi po I. světové válce. 

Důvodem byla nerovnováha, kterou způsobila mobilizace a přesun výrobních kapacit do zbrojního průmyslu na úkor tehdejší zemědělské výroby. Obdobně se tak dělo po II. světové válce, kdy hospodářská a hlavně potravinová pomoc významně ovlivnila geopolitické uspořádání poválečné Evropy, které se změnilo až po ekonomické stagnaci a ztrátě konkurenceschopnosti těžkopádného a neflexibilního totalitního systému východního bloku. 

 Po zlomovém roce 1989 se díky privatizaci a narovnání vlastnických práv, propracovalo naše zemědělství k postupné restrukturalizaci, po které se výrazně zefektivnila produkce a zemědělství tak plnilo po určitou dobu velmi solidně úlohu stabilizačního prvku. S nástupem politiků upřednostňujících technokratický směr vývoje, který nejvýrazněji reprezentovala vláda Václava Klause, došlo v naši zemi k upozadění zemědělství a postupné rezignaci na odpovědnou agrární politiku. Naše zemědělství tak bez potřebné podpory a koncepce ztratilo schopnost udržitelnosti, což vedlo ke snížení zemědělské produkce a postupnému zrušení v úvodu zmíněných pracovních míst. Je potřeba si jasně říci, že to nejsou pravidla hospodářské politiky EU, které by nás nutily k tak významné redukci zemědělské produkce, která poklesla až pod hranici potravinové soběstačnosti. 

Způsobili jsme si to sami, a proto jsme dnes závislí na importu sortimentu, který jsme běžně v našich podmínkách produkovali. Důsledkem toho všeho také je, že patříme k zemím, které jsou stále závislé na dotační podpoře EÚ, a kupní síla obyvatel ČR dosahuje dlouhodobě jen 53,6 % evropského průměru. Historické zkušenosti jsou jasným potvrzením toho, že i malý územní celek ČR, stabilizační prvek trvalého ekonomického významu, jako je zemědělství, potřebuje. Synergické efekty, které nám to může přinést, jsou jednoznačně pozitivní. 

Pro připomenutí zmíním očekávaný návrat k rodinné politice s tradiční sociální solidaritou, příznivý vliv na demografický vývoj a v neposlední řadě oživení kulturního bohatství, které k životu zejména na venkov patří. Tak to stále funguje například u našeho západního souseda v Bavorsku a podobně i v ostatních vyspělých ekonomikách evropských zemí. Z mého pohledu je příkladů dost. Stačí se zamyslet, otevřít oči a jet se třeba i podívat se za naše venkovská humna. 

Milan Maček - předseda pol. hnutí Východočeši.