Školy pro neslyšící jsou normální školy    I. díl


Vzdělávání neslyšících je velice citlivé téma. 

Ve svém zamyšlení se v tomto prvním díle zaměřím na důležitost vzdělání neslyšícího dítěte v jeho přirozeném (rodném jazyce), kterým je český znakový jazyk. Pro jeho slyšícího vrstevníka je přirozeným jazykem český jazyk. 

Vycházím přitom z vlastní zkušenosti speciálního pedagoga pracujícího ve Speciálně pedagogickém centru (SPC) při škole pro děti s vadami sluchu v Hradci Králové, kde se při své práci dennodenně setkávám s neslyšícími žáky, studenty a také jejich rodiči. Zároveň jsem členem komunity neslyšících, a tak se setkávám i s příběhy zprostředkovaně od jiných neslyšících. A v neposlední řadě jsem jako neslyšící člověk prošel vzdělávacím systémem a hodně věcí jsem zažil sám na sobě a mám dlouholeté životní zkušenosti. 

 Vzdělávání neslyšících je velice citlivé téma. Moc bych si proto přál, aby školy pro neslyšící začaly být považovány jak rodiči, tak i zástupci školství nikoli jako za poslední instance, kam dochází dítě, které se "nepodařilo integrovat", ale jako pracoviště specializované, které poskytuje kvalitní vzdělání a optimální prostředí pro rozvoj sociálních dovedností pro neslyšící děti, jejichž primárním komunikačním jazykem je český znakový jazyk. Jistým vstřícným krokem může být třeba fakt, že bychom z každodenní mluvy vypustili slova jako "školy běžné", "školy normální" a jako protiklad k nim "školy speciální". 

Věřím, že pro řadu rodičů by bylo rozhodování, zda jejich neslyšící dítě bude chodit do školy, která "není normální", nebo do školy, která je "pro neslyšící", mnohem snazší. Jaké dítě vlastně považujeme za neslyšící? Je to každé dítě, které má jakoukoli sluchovou vadu: jedná se o nedoslýchavé i ohluchlé používající sluchadla i kochleární implantáty, stejně jako děti, které komunikují primárně českým znakovým jazykem. 

Důležité v procesu vzdělávání podle mého názoru není to, jak velkou kdo má ztrátu sluchu, ani v jakém věku ke ztrátě došlo, ale jakým jazykem konkrétní jedinec (dítě, student), o jehož vzdělávání hovoříme, komunikuje. V současné době je velkým tématem v našem školství inkluzivní vzdělávání dětí, žáků a studentů, kteří mají určité speciální vzdělávací potřeby. Jedná se o zařazení dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do škol hlavního vzdělávacího proudu. 

Hovoříme-li o inkluzi v souvislosti s dětmi, žáky a studenty neslyšícími, kteří komunikují v českém znakovém jazyce, jsou tito neslyšící (ve srovnání s ostatními skupinami, jako jsou třeba nevidomí, vozíčkáři, autisté a další) něčím výjimeční: jako jediní mají jiný, čili svůj rodný jazyk. Jejich přirozeným (rodným) jazykem je český znakový jazyk. Slyšící dítě má jako rodný jazyk češtinu. Čeština je pro neslyšící dítě prvním cizím jazykem, který se musí učit od samého začátku své komunikace, stejně jako svůj přirozený znakový jazyk. Přistupovat k neslyšícím, kteří komunikují v českém znakovém jazyce jinak, než k těm, kteří komunikují v jazyce českém, je při vytváření bezbariérového prostředí velice důležité. 

Neslyšícím dětem, žákům a studentům, kteří preferují při komunikaci český jazyk, "postačí" zvolit vhodný způsob podpory, který jim umožní český jazyk přijímat. U neslyšících uživatelů českého znakového jazyka je důležité myslet na to, že výuka musí být tlumočena do jiného (znakového) jazyka a že originální výklad i tištěné materiály jsou v jiném jazyce (v českém jazyce), než v jakém jazyce je pak student přijímá prostřednictvím tlumočníka. Neslyšící dítě zařazené do třídy hlavního vzdělávacího proudu ke slyšícím spolužákům se dostane do izolace. Proč? 

Všichni jeho kamarádi a spolužáci mezi sebou komunikují, čili se normálně socializují o přestávkách i ve volném nebo zájmovém čase bez přítomnosti jakékoli dospělé osoby. Dítě, které komunikuje českým znakovým jazykem, se bez tlumočníka v takovýchto situacích neobejde. 

Pokud nebude mít k dispozici tlumočníka, pak jsme nepřizpůsobili dané prostředí dítěti samotnému. Naopak, jsou to jeho slyšící i neslyšící rodiče, kteří rozhodli, aby se jejich neslyšící dítě přizpůsobilo prostředí a jejich přání. Ve druhém díle dokončíme úvahu o pohled rodičů na vzdělání neslyšícího dítěte. 

  Mgr. Petr Vysuček